Jmenuji a Alexandra Straginy a kdysi jsem si myslela, že jsem Vyvolená. Jak naivní jsem tehdy byla, když jsem si myslela, že život je daný a neměnný. Domnívala jsem se, že osud, který mi byl předurčen, znám a budu se jím řídit. Jak směšná si nyní připadám, když se dívám zpět na své dětské představy o světě a mém budoucím životě. Již dávno nejsem ta samá Alexa Straginy, která řešila, zda přežije a obětuje spřízněnou duši nebo sama zemře ve jménu lásky. Tehdy se mi tyto problémy zdály nejdůležitější a nejhorší na světě. Pletla jsem se. Není to ani pár měsíců a já jsem zjistila, že existují mnohem závažnější problémy. Uvědomuji si, že mým nepřítelem není osud. Můj nepřítel má jméno a je skutečný až moc. Jeho plány, jeho skutky i činy jeho početné armády mne přesvědčily, že bude velice těžké, ne-li nemožné, jej porazit. Jsem tak mladá a už jsem zažila tolik utrpení, k němuž se postupně přidají i zrada a ztráta těch nejbližších. Čeká nás nemilosrdný boj a my nemáme ani tu nejmenší představu, jestli jsme schopní jej vyhrát. Jediné, co víme, že Isaac je vždy o krok napřed a neštítí se ničeho. Jak ho porazit? Nejsem si ani jistá, zda jsme schopni jeho síly vůbec vyrovnat. Isaac mi chce ukrást vše, co mi bylo drahé, a je dost pravděpodobné, že se mu to nakonec doopravdy podaří. Možná je na místě říci: „Alespoň už být nemůže hůř,“ ale… co když může?