Kojila jsem Katušku, zatímco Vojtíšek nás sledoval z postýlky. „Prosím tě, nekoukej se na mě tak hladově!” prosila jsem ho. „To není huadově,” protestovalo mimino. „ Nejpuf musí dostat Katuška! Já se kuidně douazím sušeným!” Neměl ještě zuby, takže mu některé hlásky dělaly potíže, ale snažil se mluvit, mluvit, mluvit – za nic na světě nechtěl komunikovat myšlenkami jako dosud, vychutnával si slova, která se mu drala z jeho drobounkých úst, ačkoliv občas díky chybějícím zubům některá komolil. Když mluvil s panem Čchien-jü, přecházel plynule do čínštiny. Rozuměla jsem mu i pak, ale jen díky translátoru. Poprvé jsem se toho ulekla, ale pak mi došlo, že on prostě čínsky umí – a kdyby jen čínsky! Když chtěl, dokázal i to, co mně samotné nešlo – mluvil přímo metajazykem, který jsem vnímala plynule jako češtinu, jenže stejně plynule ho vnímali i Marcel a Číňané.