Alia – Stezky bohů


Přidat hodnocení

Na počátku všeho byla tma, prvotní a ničím nerušená. V té tmě ale něco spalo i když to nebyl tak úplně spánek, ale spíše stav mimo čas a prostor. Oním neznámým tvorem byla želva, obrovská a věčná. Když se poprvé nadechla, vznikl čas, když poprvé otevřela černé oči, vznikl prostor. Želva se rozhlédla a spatřila tmu a prázdnotu, v tu chvíli ale zahlédla jiskru. První světlo, které bylo na počátku všeho v tomto vesmíru. Želva udělala svůj první krok a dotkla se ho. Jiskra ožila a vyšlehl plamen. Později jej nazvala sluncem a udělala další krok. Náhle zjistila, že netápe prázdnotou, ale kráčí po tvrdém kameni, neúrodném a nehostinném. Hornina ale začala praskat. Poprvé se nicotou prohnal vítr a skály na věky narušil. Světlo je vysoušelo a ničilo navždy jejich hladký povrch. Želva pomyslela na jiné živé bytosti a náhle spatřila, že již není sama. Kolem ní se prohnali duchové, které hned pojmenovala. Před želvou se nemohlo nic ukrýt, a tak zřela všechny staré bohy. Z mořské pěny povstala spanilá a krásná bohyně lásky Adorie. Z věčného ohně vystoupil první z božských kovářů, jménem Archeon. Nespočet dalších bytostí ten okamžik poprvé vykročilo do tohoto světa. Některá jména si lidé stále připomínají, na některé už ale zapomněli a na některé chtějí zapomenout.