I.

Oh, moje Manon! To juž není nesmělý Váš abbé,

jenž k sličné Manon chodil, stonavé a nudou slabé,

a při němž Manon doufávala: snad se dneska vzmuží

a začne slibovanou legendu o hříchu žlutých růží…

Oh, moje Manon! Zvykejte! Dnes hlas mám příliš tvrdý

a jako Geus jen na svůj hlad si mohu býti hrdý.

Já schválně opustil své soudruhy a rodná pole,

bych zazpívat Vám mohl kantilenu při viole,

a mstivou kantilenu, v níž by moje ústa chabá

Vám vyčtla, že jste spíše hladem nežli nudou slabá,

a v níž by vzmužily se moje oči bez tepla

nad legendou, jak luna dlouhým pláčem oslepla…

Vím, že má Manon všecka nervosní je z všeho toho,

že ráda by si lhala starou touhu pro někoho,

a zatím ticho trapné, ticho rozespalé všady

na uvítanou jinému se snáší nad zahrady.

II.

Do pusté naší krajiny ni měsíc nezasvítí,

vše bez vůně je, bez tepla, a marno něco síti –

jen tiše, tiše, Geusové, – prý musí to tak býti.

A zvony mdlé jsou, bez moci, a neprocitnou ani,

nemožno poplach zvoniti a dlouho do svítání –

jen tiše, tiše, Geusové, jen ztište svoje přání.

A na pláň dlouhou řaďte se a s ostřím v pěsti mstícím

se dejte do tmy na pochod ku Městům klidně spícím –

jen tiše, tiše, Geusové, za větrem žalujícím.

A cestou v polích ztracenou před brány připližte se,

los metejte, kdo nad spícím pěst svoji první vznese –

jen rychle, rychle, Geusové, za rod náš pomstěte se!

III.

To bylo lstivé kyrie, jež na večer vsí pustou lkalo,

za naše pole, které dlouhou bázní neplodné se stalo –

to byla prosba za teplo, jež hlas náš, mdlý a nevyspalý,

pro naše ženy chtěl, jež dlouhou bázní neplodné se staly.

To bylo lstivé kyrie za naše mladé ženy lysé,

my za ně denně prosili a štkali, ve tmách plazili se,

my bez reptání každým hladem pro ně mřeli ve svém žití –

však tímto hladem, Pane, tímto hladem nechtěli jsme mříti!

A když pak ve vášnivém náručí nám opět umíraly

i ženy poslední, jež dlouhou bázní neplodné se staly,

my se zaťatou, mstivou pěstí, se zaťatým, mstivým hledem

jsme smýkali tvým jménem, divoce ho ve tmách řvali:

že zrovna tuhle vášeň – slyšíš? slyšíš? – v našem těle snědém

my udusit a na oltář ti hodit nikdy nedovedem!

IV.

Zas den byl ospalý – po proudu řeky kdosi šel –

pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla –

to den byl ospalý – kdos zádumčivě v dálce pěl:

že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá.

A večer sychravý byl, zimomřivá nálada,

a všady bázlivě si lehli, světla zhasili,

když náhle vzpomněli, že marno myslet na lada,

že ani letos nevzejde, co před léty tam zasili.

Noc byla zamlklá – kdos podle řeky ještě šel,

byl měsíc v mracích, v mracích smutných, měsíc bez tepla,

na břehu protějším kdos zádumčivou píseň pěl:

Že marno vše. – Že nevzroste nic.- Že nic nevzeplá.

V.

Kol vychrtlých tváří jim ovlhly zcuchané vlasy –

(den celý byl mhavý, i večer byl smutný a mhavý),

a ačkoli k osmé juž mohlo být na věži asi,

a večer byl tentokrát nezvykle smutný a tmavý –

přec čekali všickni, a čekal i úsměv jich lhavý.

Ve shrbených krcích svých divoké krotíce hlasy –

na zhublých tvářích svých jízlivý úsměv (však lhavý)

a vyzáblé pěstě své pod pláštěm sevřeny asi:

tak v podloubí stáli již s poledne, hlava dle hlavy…

Pak odbilo pomalu… Hodina soudu a spásy…

A pacholci táhli ho v kleci tmou nad jejich hlavy.

Oh, mstivé ty tváře! Oh, divoké, bassové hlasy! –

Teď chorál mu řvali! A posměšný chorál (však lhavý),

neb lhalo-li všecko – byl posměch jich nejvíce lhavý!

To bylo, když večer byl pustý a nezvykle smutný a tmavý.

VI.

Mí bílí a naivní barbaři! Toto píši Vám, já Rusý! Hledejte pilně na smutné své pouti dvě oči, dvě zsinalé a mlčelivé oči. Šlo Vás již mnoho lhostejných kolem nich a byli jste vždy tupí a bezcitní k těm dvěma nešťastným očím. Já zastavil se včera před nimi v dlouhé, tiché modlitbě, – a když jsem vzpomínal i Vás, – ony si mlčky a dlouho stěžovaly. Protož hledejte je ve snech svých, hledejte je ve starých modlitbách, hledejte je v písních básníků zádumčivých a zapomenutých… Tam ještě nejspíše najdete je. Bělma jich chorobně zažloutla a stříbro jich pohledu časem začernalo. Je v nich tisíce skloněných vesel, kopí a polnic… Zachvíte se před nimi, neb je hrůza v nich, mí barbaři bílí! Jen nebuďte nikdy lhostejni k pohledům, které potkáváte u cest, žalující.

Snad setkáte se při plavbě s nimi na stěnách rodinné kajuty v plachetní lodici, děděné z otců na syny a vnuky. Bývají tam hranaté, doggovité hlavy s nekonečnou něhou malých, zašedlých očí, očí ironických, jaké mají Vlamové… Mějte úctu k nim, neb oči ty zsinaly zvláštním nádechem žluti a bázlivé jsou od stálého hovoru vln, tlukoucích na boky lodi.. Neb zajděte mezi nejmenší a pozorujte dítky hrající si na lučině. Ty zvláště pozorujte, které se s ostatními neveselí a netrhají ani kohoutky, ani sasanky, ani mák plápolavý, ale bloudí zamlkle vysokou travou u bažiny, zastavujíce se, jakoby v rozpacích, nad trsem bolehlavu. (Očinka dlouho jim páchnou pak hořkou a smrtící vůní…) A za sychravých, vlhkých odpolední, kdy všecko má vůni vlhkého písku a pobřeží bývá opuštěné a moře lhostejně vlny přehazuje, vyjděte na mělčiny. V zelených vlnách zářívají krásné a veliké oči důvěrným přísvitem mléčné perly, vržené vlnou. A nic není nad jejich smutek, nic nad jejich mlčelivost. (Vzpomínáte na krásnou legendu o delfínu, již jsem vám kdysi vypravoval na jezeře? A na zakletého básníka vzpomínáte, jehož celý život byl jedinou jásavou hymnou ku slávě Moře?) Něha písně vyvětrává, její zlata vyblédají – a nic není smutnějšího nad smutek těchto dvou očí, očí básníka zakletého.

Budete-li však míti dosti síly a odvahy, mí barbaři bílí, trvejte za nocí smutných a bezútěšných při zavřených dveřích na modlitbách. A až světlo ve svítilně vaší blednouti počne a srdce vaše bázní počnou se chvíti a ruce vaše uslábnou strachem při modlitbě – vrhněte spěšný pohled do očí svých zrádných a hlubokých, jež umí lháti víc než sen, víc než stará modlitba nebo píseň básníka zapomenutého, – a zachvíte se. Potkáte tam v hluboku oči, cizí dvě oči, oči ironické a zrádné, jež zbojácněly od stálého hovoru vln tlukoucích na boky lodě, – a setkáte se tam s cizími, příliš hořkými pohledy dvou očí, jež uzrály příliš brzo a jimž se neslibuje dlouhého života, neb páchnou hořkou a smrtící vůní bolehlavu. A až na dně, tam v hluboku, kde všecko má pronikavou vůni vlhkého písku a kde moře v zelených vlnách lhostejně rudé skabiosy přehazuje, budou na vás civěti dvě oči, oči básníka, jehož život byl jediným slavnostním výkřikem ku chvále Moře a jehož píseň dnes vyvětrává a zlata vyblédají. Oh, slitujte se nad mlhou všech těchto očí!

A nemoudří! – Jen v sobě hledejte, v sobě, když sen, staré modlitby a básníci málo budou vám lháti.

VII.

Juž zvečera zarostlé prsty na varhanách únavou spaly,

a pod hřívou ryšavou dlouho kdos tajil svůj pláč,

neb lhalo tu všecko – i svíce, jež v temnotách pohasínaly,

i obrazy svatých: oh, zsinalé tváře vždy nejspíš snad lhaly…

Vše lhalo tu, všecko. I pižmová levkoje vůní svou lhala,

i luna, jež kohosi vzbuditi marně se vysilovala,

i veliká, zarostlá ruka, jež k ránu již bojácně spala,

a ryšavá hříva: oh, ryšavá hříva vždy nejvíc snad lhala.

Pak únavou zapadla luna, jež marně se vysilovala…

A svárlivé ruce, jež za dne se divoce ze zvyku rvaly,

se pomalu budily z mrákot, jak v bolestné závrati spaly,

a hubené, zarostlé prsty, jež ze všeho nejvíce lhaly,

tak bázlivě k hořením oktávám z ticha se přibližovaly

a hrály pak tichounké impromptu, bázlivé impromptu hrály.

VIII.

Je večer – černé mraky jdou

neplodnou, chorou krajinou

se modlit Anděl Páně…

Klekají tiše nad lada,

kde ironická nálada

mdle usmívá se na ně.

Je hříšný večer, večer mdlý,

nikdo se s nimi nemodlí.

A černé mraky k Věži jdou,

jež dříme v dálce za vodou,

a ruce věší na ni…

Však zvony mdlé jsou bez moci

a spí po dlouhé nemoci

a neprocitnou ani.

Je hříšný večer, večer mdlý,

ni zvony mé se nemodlí.

A zbožné mraky dále jdou

se svojí marnou modlitbou

a s tichým smutkem jejím…

A moje rusá nálada

mdle usmívá se na lada

a ironisuje jim:

Je hříšný večer, večer mdlý,

u nás se nikdo nemodlí.

IX.

Byl deštivý soumrak – a vítr se za řekou bál,

a světla se bála, a báli se nemocní psi,

již bojácně štěkali chvílemi z rozmoklých skal,

oh – báli se od včera, báli se do prázdných vsí.

Ač včera již navečer hnali je důtkami z bud,

než odešli za řeku, vítr kde bojácně pěl,

psi nemocní štěkali, štěkali z rozmoklých hrud,

hlas jejich vychrtlý chvílemi zimou se chvěl,

Neb v chalupách při lampě zkoušeli broušenou zbraň,

k půlnoci teprv, když běhoun se vesnicí hnal

a smluvené heslo dal: Staniž se – staniž se – staň!,

psy nemocné za klení hnali až do rodných skal –

a sami se srotili, sami na rozmoklou pláň.

X.

Snad na sta jich sedělo uprostřed náměstí kol prázdných stolů

(byl slavnostní večer a jejich bůh zažehal po nebi síru)

a zraky jich s oblohy šilhaly pokradmu k radnici dolů…

oh, v městě si chytili biskupa pro jeho zuřivou víru.

Oh, chytili tlustého biskupa, jídával boha prý svého

a posílal proti nim lancknechty, posměšně tupil jich víru –

dnes slavnostní chystají večer si z biskupa, z biskupa ctného,

jejich bůh k hodu jim zažehá po nebi dusivou síru.

Tak ztrnule seděli hladoví uprostřed náměstí spolu

a zraky jich dychtivě šilhaly k radnici od prázdných stolů.

XI.

Již před týdnem spravoval koženou zástěru ohlodanou…

dnes čekal, až zajde jen ospalý měsíc a lancknechti usnou –

když zašel a usnuli – osedlal vychrtlou herku svou hnusnou

a podhradím tichounce projel, jí bruče své: da da da – nou.

Přes pole pak klusal, než v chalupách zhasnou a čekáním usnou –

než zhasli a usnuli, k podloubí přiklusal, zjasniv své rysy,

a na liščí ohon pak přivázav herku svou zpocenou, hnusnou,

po předsíních zpíval: já kupuji krysy – já kupuji krysy!

Pak v půlnoc, když skoupil vše, zadrhnul zástěru ohlodanou,

a v krajině bázlivé, v krajině temné a v krajině dusné

jel na herce vychrtlé, na herce zpocené, na herce hnusné,

pod vousy své rusé jí bruče na zkonejšenou

svým tenorem chraplavým: da da – nou – da da da – nou.

XII.

Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdýchá –

a marno vše a marno vše – ten tam je vzdor a pýcha,

ryk msty již nikdy nezazní zde do mrtvého ticha.

Tlí v polích marné modlitby na tělech hnisajících,

těch, kteří známku geusovství ve vpadlých měli lících

a kteří mstili, mstili ji na Kroesech hodujících.

Po polích sirné plameny nad mrtvolami svítí –

oh moje Manon ješitná – hle konec, konec žití,

jen plačte s mojí violou – i její struny cítí:

neb mrtvo Geusů království – oh, muselo tak býti.

Recommend0 recommendations