Hromu rachotem a vichru letem
vozy Husitů se valí světem,
vojínů v nich tváře opálené,
žen i dívek prsy rozhalené;
uprostřed tam kalich zlatoskvoucí
bledý kněz hle! tyčí ku nebesku –
uhánějí jako orkán řvoucí
za lomozu zbraní, bubnů vřesku.

Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří,
z obrví však jarý oheň září.
Jako dóm, kdy již již v prach se boří,
však v něm dosud věčná lampa hoří.
Na čele mu šišák bleskem hraje,
na hrudi se třpytí šupin řada,
po pleci mu jako prapor vlaje
vichrem zdmutá, sněhobílá brada.

Ha! již Baltu odvěké ty vzdory
řvou jim vstříc. Již bohatýrů zory
s šedých skal se nad pěnnými valy
jako mořští orli roztěkaly.
Mužů šíje vzpínají se výše
ve vítězoslávě. Ženám hledy
bujněj´ planou, ňadra dmou se v pýše,
slza kmetům ve vous splývá šedý.

Aj, tu vůdce: Trup se loučí s duší,
našed hrobu, jaký reku sluší!
Slavný hrob – to skalní tato stěna,
naše jednou, potom odcizena,
teď ha! naše v novém vítězení!
Tu můj složte trup: dlaň palcát svírej,
přílba blýskavá pak na temeni
vlasy vichrem rozeváté sbírej!

Hlavu opřete, bych zíral, bratři!
hrdě před sebe, jak reku patří.
I štít lesklý položte mi k noze –
jak jsem sedal ve válečném voze.
V sluch ať hučí Balt mi rozkypělý
jako bubny ku krvavé srážce,
tak tu budu dlíti zkamenělý,
věkovité slávy české strážce –

V krátce skonal kmet – a vedle přání
na skalní hrob upraven mu skráni.
V ruce palcát – přílba kryje čelo –
tak tu dřímá bohatýrské tělo. –
Ve sluch Balt mu hučí rozkypělý
jako bubny ku krvavé srážce,
tak tu sedí, jako zkamenělý
dávnověké slávy české strážce!

Hromu rachotem a vichru letem
Husitů vůz nebouří již světem.
Sláva kalicha již zbledla, zhasla,
a pěsť hnije, Evropou co třásla.
Však tam v dáli jeden posud sivý
sedí Husita a hlásá světu,
kam až druhdy český vítězivý
ve velebném zavlál prapor letu.

Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá,
na přílbu pták mořský staví hnízda,
palcát halí mech a po krunýři
skalní květ své sporé zvonky šíří,
s prsou však mu kalich září zlatý
jako maják moře do dálavy,
nad hlavou pak jemu rozepjatý
vlaje prapor dávné české slávy.

Bouře do pěnné kdy hřívy švihá
Baltu, že až k nebesům se zdvihá
rozlícen – a koráb v bezdno vrhá,
stěžeň praská – plachta v dvé se trhá:
často plavec, stoje na řebříku
lanovém, se děsí nenadále
hledě ve tvář reku nebožtíku
v blesků svitě, na vysoké skále.

Zdává se mu, jakby život nový
probouzel se náhle v hrdinovi,
mrtvé rty jak by se rozsmekaly
k písni, před níž Němci utíkali,
jakby oko děsivého zjevu
blesky metalo a sevíral tu
palcát těžký ve strašlivém hněvu
starý mrtvý Husita na Baltu.

Odporučiť0 recommendations